Dnes nás dobrodružství zavedlo na Malajskou část třetího největšího ostrova světa – Borneo!
24-hodinová cesta ze zmrzlé Prahy končila v rozpáleném Kuala Lumpur, kde jsme se ocitli v úplně jiném světě. Touhle dobou bylo v České Republice něco kolem -15°C a v Malajsii krásných +35°C, věřte, že rozdíl 50°C pocítíte a taky se z něj možná poserete! :D
Město Kuala Lumpur bylo lemováno tisícem vůní a zároveň tisícem smradů, čichové buňky fungovaly na plné obrátky. Plán byl jednoduchej, použít navigaci, doklapkat na recepci hotelu, tam si odložit věci a navštívit místní žrádelny...realita byla ovšem trochu tvrdší a zjistili jsme, že nemáme navigaci.
SHIT GOT REAL
Takže jediná navigace kterou máme je v mojí děravé hlavě, což výhra určitě není...za 4 hodiny jsme došli do 1,5km vzdáleného hotelu a prochodili půl Kuala Lumpůru.
Ubytujem se a první zastávka vedla do místní jídelny, kde proběhla ochutnávka zdejší kuchyně, seznámení s kulturou a zvyky, vidličky tu neměli a tak jsme odkoukali styl jezení od místních…ideální příležitost vyzkoušet, jestli očkování proti žloutence a břišnímu tyfu funguje jak má.
Takticky jsme ochutnali od všeho trošku a jedli jen rukama, špinavýma rukama! Aby si organizmus zvykl na místní jídlo a vodu, dokud jsme ještě byli v civilizaci, což se o den později ukázalo jako geniální nápad a do nemocnice jsme to měli opravdu kousek…zdejší nemocnice jsou perfektně vybavené a doktoři hovoří plynně anglicky a přesně ví, co na dosránky z Evropy funguje… do hodiny jsme byli venku i s pytlíčkem zázračných léků, které zabraly fakt rychle (do půl hodiny). Co až tak dobře nefunguje je cestovní pojištění do zahraničí od nejmenované pojišťovny (Generali) - ve zkratce, telefonát na jejich linku, kde to zvedla slovensky hovořící pohádková bytost...borec nebyl schopnej si za 10 minut napsat číslo pojištěnce...full retard...cena hovoru na Generali linku 760Kč, cena zákroku v nemocnici a pytel prášků, za kterej by se nemusela stydět žádná smažka 60Kč...poučení pro příště.
V tuto chvíli nám nic nebránilo opustit Kuala Lumpur, nasednout na letadlo a pomalu plachtit do maličkého státu Brunej. Po přistání jsme se dozvěděli, že zde panuje jedna z nejtvrdších prohibic, za kterou se chodí i sedět! Bylo jasné, kde si přihneme z našich zásob slivovice, ano hádáte správně, ještě na letišti. Před letištěm jsme hledali taxi, které nás odveze do města Limbang, řekli nám, že je to za hranicemi státu a tam nikdo nejezdí, maximálně nás vyhodí kousek od hranic.
A tak se stalo, že hraniční přechod Kuala Lurah mezi státem Brunej a Malajsií jsme překročili pěšky. Dojdeme na místo za hranicemi, kde prý probíhají největší chlastačky v okolí (Brunejci jezdí pár set metrů za hranice, kde na ně nedosáhne dlouhá ruka prohibice, vykropí si kedlubny a s trojkou v žíle se vrací zase zpátky). Poslední pán, kterému dělá problém artikulace i rovnováha a ještě je fest nachcancej mi vysvětluje, že párty skončila, už tu nikdo nezbyl a nikdo odtud nejezdí, ale zkusí zavolat kamarádovi a ten nás možná odveze. Po delším čekání se ráčil dostavit týpek v rozhrkaném Jeepu a ve stejném stavu, jako jeho kamarád. Po smlouvání usedáme na zadní sedadla (v pěti lidech) a dva opilí pánové se pěkně rozvalují vepředu, nadvládu přebírá naprostá anarchie :D
Cca 45 minut jízdy a jsme v Limbangu, rozlámaní, pomačkaní, ale živí! Už nám zbývá najít jen pana Lima. Hledat budovu podle čísla popisného nemá význam, protože číslo popisné neznáme a nemáme ani GPS pozici a tak jsme se ptali, kde najdeme pana Lima, anglicky moc neuměli a tak nás posílali z jednoho konce města na druhý. Ale pět bělásků ve vesnici na okraji džungle vzbudí dost pozornosti, takže jsme si sedli do místní žrádelny, objednali si jídlo a sledovali ruch ve městě. S plným báchorem jsme šli opět hledat, ale do hodinky si pan Lim našel nás! Energický chlápek nám říká, že nás už nějakou dobu očekává a tak nás šel hledat, od místních se totiž doslechl, že se tu na něj někdo vyptává…
Ubytoval nás v cestovatelském doupěti a tady zjišťujeme, že jsme ztratili tašku s veškerými léky, repelenty, opalovacími krémy, moskytiéry a další potřebně věci. Přemýšlíme, kde jsme tašku mohli ztratit a napadlo nás jen jediné místo, tam kde probíhají největší alkoholické párty (Kuala Lura). Poprosíme Lima jestli tam jednoho z nás nehodí… taška tu je a nic se neztratilo!!! Cestou zpátky se ještě zastavují doma, kde mu ukazuje zahradu, plody co pěstují a jak se tady bydlí a žije. Konečně se vrací a my si můžeme oddychnout. S nocí přišel první mohutný liják, který zněl jako projíždějící vlak. Během pár minut dírami ve střeše začne na několika místech prosakovat, později již protékat voda. Pár kýblů, co jsou v pokoji situaci nezachrání a tak trošku nejistě usínáme znova. Ani se nedivím tomu, proč bylo napsáno o cestě po stopách lovců lebek toto: Pokud nemáte rádi pocení, blátivé cesty, vlhkost, lapání po dechu, pijavice, pavouky a úpaly od slunce, není tohle cesta pro vás a jděte prosím na relaxační túry. Cestu jsme tedy vybrali správně! :D
Druhý den ráno o dírách ve střeše informujeme Lima, a ten s klidným hlasem velmi suše odpoví : It´s okey.
Nabírá nás do auta a vyrážíme na cestu. Docela dlouho jedeme džunglí, terénní auto má s cestou solidní problémy a občas musíme vystoupit, aby se auto mohlo dostat na druhou stranu přes řeku, do kopce, nebo přes obrovskou louži bláta, která je hlubší než delší. Dojedeme k domovu místních obyvatel – Longhouse, zde se seznamujeme s naším průvodcem Rungurem, metr pade vysokej domorodec a zároveň je to i potomek lovců lebek a nějakou tu zaprášenou lebku by ještě na půdě našel, z dob, kdy byl jeho děda ještě ve formě…očima si nás prohlíží a poměřuje, z koho bude lepší rohožka, batoh nebo záclona na hajzl. Rungur si bere mačetu, pušku a vyrážíme! Napřed pár hodin plujeme na longboatu a potom už vystupujeme ve skutečné džungli.
Zvuky jsou bizarní, mix cirkulárky, rumba koulí a podivného kvičení. Přivazujeme longboat ke stromu, vynášíme věci a najednou se to stalo! Kozybicaura polkla džungle…polkla, ale hned zase vrátila! Jeho první kroky na promáčené a kluzké zemi nebyly jisté a tak ihned skončil na zádech, tento pád doprovázel výkřik, jako když predátor zabije svou oběť, nádherný divadlo! :D Všichni jsme se od srdce smáli, jen Rungur si nechal kamenný výraz, ale když nás viděl, neubránil se pohledům a začal se smát taky.
Tahle situace se opakovala ještě čtyřikrát – tentokrát už bez zvukového doprovodu predátora, ale když se pytel hoven rozmázne o zem, uslyšíte to! Čvachtnutí bahna, výdech způsobný nárazem o zem a osoba ležící na zádech, jako brouk když se převalí na krovky… opět se do okolí rozléhá smích a řeči o tom, že už víme, koho džungle nepřijala. Rungur si určitě v duchu říkal, že většího mameluka neviděl :D
Co až tak v pohodě není je fakt, že nám někdo chybí… nahlas se smějeme tomu, že jsme úplní dementi, letíme přes půl světa do džungle, kam nikdo normální nechodí, vezmeme si průvodce a toho v džungli ztratíme :D Podle smíchu si nás Rungur najde, diví se, že víme kam jít a nebojíme se, takovej materiál ještě neviděl!
Ze srandy prohazujeme, že s náma nemusel vůbec chodit, když šmatlá kilometr za náma. Tentokrát ho neztrácíme a v pohodě, po malebných "mostech" a lávkách dojdeme do kempu.
Ještě pár návštěv a zvykne si na moravskou medicínu.
Usínáme na dřevěných prknech, nad hlavou moskytiéra a z pralesa se line obrovský řev. Všichni noční predátoři se probouzí a začíná to pravé rodeo – vůbec se nedá spát. Začíná být i docela zima a tak si oblékáme vše, co máme…bohužel nemáme nic a tak si nohy soukáme do batohů, abychom se trochu zahřáli. Ráno nevyspalí vstáváme a připravujeme se na cestu. Rungur ráno ze srandy prohazuje, že s náma nejde, že naše orientační schopnosti jsou víc než v pohodě a že řeka, kde nás bude čekat loď je 10km daleko a zvládneme to sami. Ukazuje prstem do pralesa, směje se a říká, jděte tímhle směrem. Směju se taky, protože vím, že si srandu nedělá a těším se na to, jak ostatní budou čumět, že na nás fakt sere :D Loučíme se a s hlasitým smíchem odchází.
A tak se stalo, že banda pěti trotlů se bez zbraně a bez průvodce vydává do neznáma, po cestě nacházíme žáby ve tvaru i barvě listí, perfektní maskování! Dále banánovníky, stromy ze kterých dostávají jed na otrávené šipky, skálu ve tvaru lebky a další zajímavosti. Najednou stojíme u řeky, ale nikde nikdo…po pár minutách slyšíme v dáli zvuk motoru a za nedlouho připlouvá longboat a my se po vodě vydáváme za dalším dobrodružstvím do Gunung Mulu NP! Bez mobilu, sms, mailu, smluv a dalších vymožeností, zde skvěle funguje domluva pouze na základě podání ruky a když někomu z místních řeknete, že za týden v tu a tu hodinu budete čekat tam a tam, tak se na ně můžete spolehnout!
Národní park Gunung Mulu Oblast plná jeskyní a největšího jeskynního dómu na světě Sarawak Chamber s rozměry 700x400x70 metrů, fakt velký…
Pak je tu spousta menších jeskyní a gigantickej systém propojených jeskyní. Z těchto jeskyní , (hlavně z Deer cave) každý večer vylétá asi 3 miliony netopýrů, aby ulovili všechen hmyz v okolí, tomuhle úkazu se říká „Bat exodus“ impozantní podívaná která trošku připomíná na naše podmínky nálety špačků na vinice.
Při pohledu na tohohle krasavce jsme si s Mirkem statečně srali do kalhot a obešli ho obloukem…o pár metrů dál jsme našli strašilku a potom dalšího pavouka, ten byl o něco menší a barevný. Od Rungura jsme znali jedno velký moudro, že co je barevný je jedovatý a co má maskování nás podělá nějak jinak, nejlepší řešení bylo nechat pavouky v klidu a „odjebať sa odtialto“.
Dalším predátorem byly neviditelné šlahouny rostliny nebo jinýho xindlu, které visely ze stromů a měly na sobě stovky zpětných háčků, které vás dokážou skalpovat. Prázdný batoh udržely s přehledem, a když jste pořádně nekoukali na cestu, tak vám na ksicht vytetovaly na pár dní pěknou morseovku. Už bylo dost pozdě a tak jsme šli zpátky, aby se o nás ostatní nebáli (vůbec to nebylo proto, že by jsme byli posraní až za ušima :D)
Následující den jsme si byli prohlédnout navečer Bat exodus a zkusit najít další predátory, počasí vypadalo slibně do doby, než se na obloze objevil první mrak, pro nás, ostřílený borce a znalce zákonů džungle to bylo znamení, kdy byl nejvyšší čas se vrátit zpátky do úkrytu. Přidali jsme do kroku a další skupinka lidí nás chtěla předběhnout, nedali jsme se. Na poslední chvíli jsme ve slušným tempu došli pod přístřešek a okamžitě se sputil strašlivej slejvák. Druhá skupinka došla o chvíli později, fest promáčená. Důležitým pokynutím ruky a větou „It rains?“ jsme jim dali jasně najevo, kdo je tady sarkastická svině, odborník přes meteorologii a deštnej prales!
Čas v džungli se chýlil ke konci a my se opět vydali na cestu, z letiště Mulu uprostřed džungle až na samotný sever Bornea.
Odlet z džungle byl skvělej v tom, že na letišti chyběly kontrolní rámy a tak dělali kontrolu zavazadel ručně, nože jim nevadily ale sprej proti komárům na kterém byl nakreslen obrázek hořlavin ano. A tak jsme o jeden sprej na letišti přišli, z ostatních jsme totiž nálepku sloupnuli a už byl bezpečný! :) To, že letadlo nemělo zavazadlovej prostor a batohy nám hodily pod nohy bych taky měl zmínit...a ještě nás posadili hned za piloty, tak jsme mohli být svědky pilotova umu.
Málem bych zapomněl dodat, že linku Mulu - Kudat, kterou mimochodem téměř nikdo nevyužívá, tak létají jen nezkušení piloti a my dostali frjera, kterej zrovna přistál svůj první let. Měl masivní propocený koláče pod pažema a hned při vystoupení se celej třepal a hned vdechnul 4 cigára po sobě. Ptali jsme se na let, jestli pilot řídil špatně nebo proč se třepe? Tak nám skromně sdělil, že on je pilot a byl to jeho první let v životě :D BITCH PLEASE
Nelhal nám, let trval 4 hodiny a půlku jsme strávili v turbulenci, kterou způsobil a druhou půlku v pohodě, protože měl vedle sebe hlavního pilota, který jeho chyby napravoval.
Fakt, že měl před sebou cca 100km daleko, snažil se jí vyhnout a stejně do ní vletěl bude dost vypovídat o jeho dalším osudu.
Tip of Borneo - nejsevernější výběžek.
Nejlepší ubytování a služby jsme našli u Howarda, který je majitelem Tampat do Aman. Vše začalo fenomenální domluvou, půl roku před odletem na Borneo jsem mu napsal, že přiletíme v Únoru toho dne a v takový čas a sejdeme se před letištěm. Dva měsíce před odletem jsem mu tuto domluvu jen potvrdil, vše platí a uvidíme se na místě. O měsíc později doletíme, zjevíme se před letištěm a nikde nikdo! Za chvíli doslova přiletěl ve svým teréňáku se sjetejma gumama Howard, pozdravil, řekl že odveze holky do města a hned je u nás.
V autě nemá místo, protože místo zadních sedaček má korbu. Sedáme na korbu mezi batohy a ovoce, letí s náma po silnici tak kilem, předjíždí policajty přes dvojitou čáru, přátelsky na ně mává, oni zpátky a všude panuje těžká pohoda.
Ukázkovej mama-hotel v tradičních Longhousech na okraji džungle... ráno nás Howard (anglán) hodil autem na pláž, dal nám najíst v restauraci, jeho manželka (místní) domácí mangovej chése kake, domácí hambáče, steaky z mečouna, "hinava" - rybí tatarák a další delikatesky. 90km pláží bez turistů, těžkej zevling a pohoda. Tady by jsme vydrželi relaxovat roky.
Každá pohádka jednou končí a ta naše po týdnu kynutí taky končí!
Je čas se zase trošku hejbat, třeba směr letiště a další destinace Tawau, odkud se busem vydáme do Semporny.
Bornejský autobuse mají sice jízdní řády, ale těma se nikdo neřídí. Když jsme došli na autobusák, kterej vůbec jako autobusová stanice nevypadal, řidič nám řekl, že jezdí až je dostatečný počet cestujícíh. Nesměle jsem se zeptal, kolik lidí je potřeba? Prej minimálně 5. Říkám OK nás je 5, tak jedem. A jeli jsme! :D
Perly Celebeského moře
Přijíždíme do města Semporna, jedno z nejšpinavějších měst které jsme zatím navštívili a hledáme zde ubytování. Ptáte se proč v takovým pajzlu? Semporna je totiž nejlepší výchozí místo pro navštěvování jedny z nejkrásnějších míst na potápění na světě! K tomu skvělé opuštěné ostrovy, na kterých žijí jen místní „Sea Gypsies“.
Ubytujeme se v nejlevnějším hostelu v pochybné čtvrti a jdeme hledat přístav a někoho, kdo nás bude týden vozit po ostrovech. Zatím marně hledáme a smlouváme z jejich přemrštěné ceny. Moje vyjednávací schopnosti se krok po kroku vyvíjí a zjišťuji, že spouštěč jejich zvědavosti jsou dvě slova, „thousand“ a „money“. Prohodím tyto slova do davu a ihned si nás bere bokem chlápek jménem Jamal, se kterým se dohodneme, že se s námi bude týden plavit.
První cesta směřuje na ostrov Bohey Dulang (Tun Sakaran Marine Park), místo o kterém jsem snil! Jednou jsem tohle místo viděl na fotce a bylo mi jasné, že ho musím vidět, abych ukojil touhu ve svém srdci. Vylézám z loďky, hnán touhou se prodírám pralesem až do výšky 600 metrů nad mořem. Stojím na vrcholu a přede mnou se rozprostírá nepopsatelná krása, právě v tento moment, se mi plní další sen!
Chytání lelků na ostrově Maiga. Cestovky sem nejezdí (naštěstí) ale Jamal nás vezme kamkoli! Žijí zde pouze místní obyvatelé – Sea Gypsies, o kterých panují mylné fámy, že vás při prvním setkání okradou...opak je pravdou! Naše první setkání probíhalo docela v pohodě a hned po vylodění se nás ujal osmiletý “průvodce” se čtyřiceti centimetrovou mačetou :D To, že si naši důvěru nezískal hned při prvním setkání je jasné, ale co si bez pochyb získal, byla naše pozornost!
Vesele máchal kolem sebe a ukazoval nám zajímavá místa na ostrově…mimo jiné i kokosové palmy na které nám za 1 MYR (6kč) vyleze a shodí kokosák (na zem, né na hlavu) a tak se stalo, že jsme ho nechali nějakou tu kačku vydělat…
V tu chvíli se objevili další dva pomocníci, jeho mladší bratři. Ihned začali šplhat, trhat, házet a za chvíli jsme už na pláži nasávali… Najednou z nás byla hlavní atrakce ostrova a ani jsme si nevšimli, že se tu objevil čtvrtej mladej frajer a jako poslední k nám připluly dvě holčičky v neckách, v tuhle chvíli jsme měli pod palcem všechny děti z ostrova! A tak mohla začít výuka: Vyndávání a vracení ráčků poustevníčků z ulit, kreslení obrázků zvířat do písku a hodiny česko-anglicko-mořské cikánštiny…
