Když bouchne sopka, tak jediný co musíš udělat je zjistit kde a hned tam odletět.
Už tejden slibujou vulkanologové a seismologové, že se na Islandu za pár hodin nebo dní otevře zem a začne z ní chvístat láva! Spousta zemětřesení tomu jasně napovídá. Začínám doma vyhrožovat, že jak to mrdne, tak hned letím!
Několikrát denně se proto koukám na letenky, kdy a odkud letí nejblizší přímej spoj. Mezitím přešlapuju kolem fotobáglu jak mlsnej pes.
Pořád se ale nic neděje a tak jsem trošku nervózní a jedu fotit do Jeseníků, když se vrátím domů tak přijde šok! Je 20:30 a v 16:51 místního času to bouchlo!
UŽ TO MRDLO A JÁ JDU POZDĚ!
Okamžitě žhavím dráty a volám Tomovi, že nastal čas a jdu koupit letenky.
Za hodinku mám koupený předražený letenky, zabookovaný auto ve kterým se dá chrápat a zjištěný místo erupce.
Druhej den nás čeká už letadlo v Krakově a za 4 hodinky vystupujem v Keflavíku. Na letišti nás čeká odvoz do půjčovny aut, berem auto, jedem nakoupit zásoby a pak hned mizíme k sopce. Při příjezdu na parkál nám policajti a záchranáří oznamují, že cesta je 20+km tam i zpět a jestli jsme si toho vědomi...nohy jsou ready!
Fouká jak prase (standartně na Islandu) a na chvilku si v autě lehnem ať naberem síly.
Za pár hodinek koukáme na webkameru co nainstalovali k sopce a vidíme tu parádu! Okamžitě vylezem z auta, oblíknem se a vydáme na cestu.
Všechno je perfektní a žene nás TOUHA vidět co nejdřív sopku.
Necítím bolest, energie mám na rozdávání a cestou všechny předbíháme. Slovo všechny je docela trefný, lidí pomálu, protože je 1 hodina ráno a částečně i polární den, takže slunce je jen lehce pod obzorem a pořád je dost dobře vidět, takže se nemusí vytahovat čelovka.
Cesta je sice dlouhá, ale velice jednoduchá a prakticky pořád po rovince, cca 90 minut chůze a poprvé v dálce vidíme čoudit nějakou hromadu, v tu chvíli zapnu autopilota a vědomí pobírám až kousek od sopky...hned vytáhnu foťák a začínám fotit, je to naprosto skvělý!
Jediná drobná chybička je, že perfektní místo na pozorování lávy je zrovna v toxickým kouři, kterej nechceš dejchat. A tak tahám z báglu drona.
Fotím vším co mám!
Dron odkrývá naprosto fenomenální tvary, který dokáže vykouzlit jen láva a ze země nejdou bohužel tak dobře vidět jako ze vzduchu. Lítám z jedné strany erupce na druhou a hledám nejlepší místo...po očku kontroluju foťák a zjišťuju, že mi batoh pomalu pohlcuje hořící mech a tak si techniku posunuji o pár metrů dál.
Vzniká i poměrně netradiční situace, kdy je potřeba kontrolovat techniku jestli náhodou nehoří, nebo jí netrefí kus letícího magma.
Pomalu ztrácím přehled o čase, nemám hlad ani žízeň, sopka mě pohltila a já si užívám přítomnost okamžiku.
Kouknu na hodiny a už je to asi 5 hodin co kolem pobíhám a začínám cejtit, jak se mi vybíjí baterky, o technice pltí to stejný! Je čas stáhnout vocas mezi nohy a vydat se na cestu zpátky!
Jenže co čert nechtěl, ze zakouřené zóny se vystoupily dvě osoby, prohodíme pár slov anglicky jak to tam vypadá a jestli je tam něco zajímavýho a najednou Tom hlásí, že má borec bundu Tilak.
Hned jsme začli česky, že tyhle budnou šijou tam u nás! Na to přišla odpověď že nene, tyhle bundy šijou tam u nich! Tak každej hodil do placu kde je to u nich : Zábr, Šumperk, Hanušovice a Jeseník...to je mi náhodička!
S klukama jsme si padli do noty, celou cestu zpátky šli spolu a vyměňovali tipy na vejlety po celým světě a domlouvali další akci...to byla zmrzlina a veřejný hajzly v nejbližším městě. A to byl i konec prvního lávovýho vejletu, teď je čas hodit vočko na ledovce!PS:První 3-4 dny se dalo dostat velice blízko k vulkánu, na pár metrů. To se už později bohužel nedalo, jelikož oblast zavřeli SAR (search and rescue) a do širokého okolí se rozlila láva. Naštěstí to tam jelito ze Zábru okouklo za včasu :D
Tak příště čau u dalšího průseru!