NOSKO ŽIGULEM (2015)
Jednoho krásnýho dne mě osvítilo velký moudro a probudil jsem se s tím, že musím okamžitě odjet do Norska.
Jenže nemám auto, který tam dojede...takže sednu na internet a začnu hledat dalšího snílka, kterej se probudil se stejným nápadem. Pár hodin brouzdám v internetových stokách až narazím na borca pár kilometrů od Zábřeha, kterej má stejnou potřebu. YES!
Vyměníme si pár emailů, zajdem na pivko a dáme hlavy dohromady.
Výsledkem této pivní seance je plán, který smrdí dobrodružstvím, punkem, průserem a trošku bizárem! přesně jak to mám rád!
První věc na které se domluvíme je ta, že pojedem žigulíkem, prý s nim byl na balkáně a dost daleko na to, aby věřil ve schopnosti soudruhů ze sovětského svazu postavit auto, co vydrží!
Druhá věc byla, že pojedem až za polární kruh a tím veškeré plánování bylo dohodnuto.
Pár týdnů před odjezdem se ozval kámoš, že má lautr hovno co na práci a jestli neplánuju nějakej vejlet, já "plánoval" a tak jsme ho přibrali. Pojedem nakonec tři!
Před cestou jsme ještě koupili lístek na trajekt a našli trasu, kterou pojedeme a taky zajímavá místa na kterých zastavíme.
Nastal den D a my vyrážíme ze Zábru a první zastávka je hned v obchodě kde dokupujem 60 piv a po cestě je schováváme do všech možných i nemožných škvír, mezi sedačky a ještě někde v Polsku mezi polema schováváme poslední kousky kontrabandu a taky vznikla fotka, která vzbuzovala hned několik otázek :
1, To co je za plyšáky tam vzadu?
2, Tři borci v takhle naloženým Žigulíku? To je nějaká provokace nebo co?
3, Kam jedou takhle vyhastrošení? Na brigádu asi ne...
S pivečkama projedeme Polskem v pohodě a v Německu na dálnici otvíráme první kousky. Je vedro jako prase a příruční teploměr co máme v autě ukazuje pekelných 48°C. Ze srandy říkám ať trošku zatopí a nahulí tam ty dva stupně...po pár minutách tam máme čistý pade! FOOKIN HELL
Poutače u cesty ukazujou na UNESCO oblast Schaalsee kterou máme po cestě, tak se tu zastavíme a obhlídnem okolí.
Vypadá to na fajn lokaci, je tu nějaká velká akce, hromada piv, Poseidón, koupačka, kolotoče...klasický vítání léta, na který jsem expert!
Lupnem pivko, osvěžíme ve vodě, po chvilce se začne zatahovat a rychle nás vyhání příchod bouřky.
Z toho vedra se vytvořila docela solidní mračna a vypadá to i nasupercelu! Pár minut na to už jsme zalezlí v autě a přichází strašlivá buřina! Každý dvě vteřiny blesk, kroupy, vítr, zase kroupy dokud není celá oblast kompletně rozmasírovaná. Bouřka se pomalu uklidňuje, my jezdíme kolem popadaných a zlámaných větví a hledáme místo, kde přespíme.
Vjíždíme do zákazu (kterýho si v tom bordelu nevšimneme), na krásným podmáčeným místě stavíme stan a jden spát.
Ráno nás budí příjezd auta v kombinaci s hláškou Guten Morgen Parkwächter.
Každej jsme to měli za 30 ojri od strážců parku, za průjezd zákazu a kempování v UNESCO zóně. Na druhou stranu musím říct, že to i za těch 30 éček stálo, protože to tam vypadalo jak v pohádce, ze stromů houkaly sovy a kolem běhala divoká zvěř, hotový Krkonošský pohádky...jen ta sojka práskačka nás nemusela nabonzovat...
Balíme fidlátka a jedem zpátky na místo, kde byla akce, kterou zbrzdila buřina. Po příjezdu se přiblble usmíváme, v autech na parkovišti spí vožralci, totálka, nikde nikdo střízlivej, všude nablito, na lavečkách, na kolotočích, na zemi se válí kelímky od piva, Poseidónův trůn hozenej ve vodě, UNESCO v troskách a po mě chtěj kurva 30 ojri, za to že jsem spal kdesi za lesem?!.
Ok, tak tady toho už víc neuvidíme, vyrážíme směr Dánsko do přístavu Hirtshals. V tomhle přístavu, tak dva kiláky od trajektu se nám zakucká auto, na největším kruháči a tak poprvé tlačíme. Naštěstí tohle tlačení přivede auto znovu k životu, zlatej Žigul!
"Spolehlivá" kára po krátkým přemlouvání začne spokojeně vrnět a dá se do pohybu. Ještě před odjezdem stihnem projet město, zjistit, že venku je asi 10°C a na kraťasy ani koupačku to není, namočíme palce nohou do vody a z kvičením se zase stáhneme na pláž, dál od vody.
Za chvilu nám pluje trajekt, takže se jedem zařadit. Při tomhle manévrování, čekání a postávání nám docela vyhládne a kluci maj chuť na kávu. Jenže jsme v koloně a kde tady chceš spíchnout oběd, co? CO TŘEBA U BENZÍNOVÉ NÁDRŽE VOLE?!
A jak pravil, tak se i stalo. Rozjíždíme kulinářský umění na plynovým dvoukoláku schovaným pěkně v závětří. Místní borýsci co čekaj s náma jen nevěřícně přihlíží a posouvají svoje miláčky od potencionálního místa vzniku požáru...připosránci!
Tohle vaření v autě se celkově dost vyplatilo a kdykoli se dalo, vařili jsme vevnitř!
Úspěšně jsme se doplavili do Norska a hned vyrážíme za prvním dobrodružstvím, kterým nyblo nic jinýho, než profláklej Kjeragbolten.
Parkoviště plný, cesta nahoru vcelku nudná, občas super výhledy, ale až moc lidí...Nahoře povinná fotka na šutru, kterej je šprajclej mezi dvěma skálama. Sedneme pár metrů vedle šutru a sledujeme některý jedince, kteří se doserou už před propastí, těm zdravý rozum ještě funguje!
Ti druzí se doserou až na šutru, zamotá se jim hlava a balancují na hraně. Je až neuvěřitelný, že dodnes (2024) se tam ještě nidko nevykácel do propasti ani neumřel! Nikde totiž není zábradlí a možnost plachtění je tedy všudypřítomná!
Třetí skupinka se nechá vyfotit na kameňu, machrujou pak na kámoše, že tam v pohodě vylezli, ale pravdou vždy bude, že si nasrali do kalhot a pak někde za rohem vyklepávali bobky z nohavic a rozdejchávali ten příval adrenalinu!
Vyhlídky pár metrů od kaměna taky v cajku!
Při obhlídce okolí jsme potkali i base jumpery, který jsme cca kilometr sledovali cestou necestou s vidinou, že bysme je mohli vidět i skákat. To se nám dokonce i poštěstilo a tady je jeden plachťák.
Horší potom byla cesta zpátky, protože když jsme se borců ptali kudy se dostaneme zptáky, nikdo z nich nevěděl, protože vždycky skočili dolů...tak nám radili stejnou cestu jako oni :D Nemysi si, že cesta byla úplnej med,párkrát jsme totiž přeskakovali z jedné skály na druhou a konečnej skok byl asi ze 4m do sněhu. No dopadlo to tak, že tuto cca 10 minut dlouhou cestu TAM jsme si užili více než hodinu ZPÁTKY.
A jediný ponaučení je takový : Nikdy nesleduj basejumpery bez padáku